Jak tiché sliby málem stály
rodinu střechu nad hlavou

„Váš případ už tady na pobočce vůbec nevidím,“ řekla úřednice za přepážkou panu Jiřímu a bez zájmu se dívala do monitoru. Venku tehdy hřálo květnové slunce, ale uvnitř haly panoval chladný, klimatizovaný vzduch. Žena rytmicky klikala myší a listovala v registrech. „A můžete mi říct, co se s tím děje? Spěchá to,“ naléhal na ni Jiří. Jen pokrčila rameny: „Je to postoupené dál na oddělení vymáhání v Praze, víc vám nepomůžu.“ Úřednice neměla nejmenší tušení, v jaké fázi se dluh nachází. Pro ni byl jen číslem úvěrové smlouvy, které z jejího systému zmizelo. Jiří tehdy odcházel z banky s těžkým pocitem v žaludku a vůbec netušil, na koho se obrátit.

Vrátil se do svého bohunického bytu. Z vedlejšího pokoje se ozýval jen tlumený zvuk televizních zpráv, kde rodiče sledovali odpolední blok. Byli sice stále soběstační, ale Jiří věděl, že bez něj by v dnešní době finančně neobstáli. On se svou manželkou byli jejich jedinou jistotou.

Na stole mu tehdy ležel telefon. Nemusel ho ani otáčet displejem nahoru, aby věděl, co v něm najde. Zprávy od bývalého kolegy Romana se opakovaly už od března. Roman se pustil do podnikání a slíbil, že mu peníze na splacení starého bankovního závazku půjčí. Měl je poslat přímo Jiřímu, aby je pak obratem odeslal do banky. „Už se to vyřizuje, Juro. Peníze jsou připravené,“ psával mu Roman v březnu. V dubnu pak přišla jiná zpráva: „Musel jsem ty peníze teď narychlo otočit jinde, ale hned budu mít jiné, neboj se.“ Jiří mu věřil, jenže týdny plynuly, sliby se natahovaly a do banky neodešla ani koruna. Ta naivita ho tehdy pálila v hrdle.

Zoufalý Jiří nakonec na internetu našel kontakt na naši společnost Zustavate.cz. Telefonát jsem tehdy vyřizoval já (Aleš). Jiří mi později přiznal, že čekal, že po něm hned začnu vyžadovat čísla smluv a přesné částky, ale nic z toho jsem neudělal. „Řekněte v obecné rovině, co se teď děje.“ Stručně mi popsal kolegovy sliby, ticho z banky a lhostejnost úřednice. „Dobře,“ řekl jsem po krátké odmlce. „Takhle po telefonu to nevyřešíme a já nechci střílet od boku. Zítra ráno sedám do auta a jedu za vámi do Brna. Sedneme si na to osobně. Vy mi všechno řeknete a společně vymyslíme, co s tím.“ Tento věcný, lidský tón ho zjevně zaskočil, žádný nátlak, žádné naučené fráze.

Druhý den dopoledne jsme se sešli v tiché brněnské kavárně. Objednal jsem si kávu a nechal pana Jiřího mluvit. Mluvil dlouho. O rodičích, o strachu z toho, že přijdou o domov, i o své vlastní hlouposti, že Romanovi věřil. Jen jsem poslouchal, doplňoval souvislosti a nesnažil se situaci nijak zlehčovat nebo naopak dramatizovat. Teprve když jsem si celý jeho příběh osobně poslechl a společně jsme vyhodnotili, že rodina chce v bytě za každou cenu zůstat bydlet, začali jsme vymýšlet možná řešení. Až v té chvíli, s jasným plánem v ruce, jsme začali detailně prověřovat, co, kde a kolik dluží.

Když se náš tým ze Zustavate.cz pustil do zjišťování detailů u věřitelů, ukázala se krutá realita. Banka už případ předala externí advokátní kanceláři. Právníci podali žalobu, soud dluh uznal a spis ležel na stole připravený k okamžitému odeslání exekutorovi. Pokud by se tak stalo, na rodinu by okamžitě dopadly povinné poplatky exekutorovi a jeho odměna, přibližně 790 tisíc korun. Pro rodinu by to znamenalo okamžitou finanční likvidaci a ztrátu střechy nad hlavou. Advokátům už nic nebránilo v tom, aby spis exekutorovi odeslali.

Jednal jsem okamžitě. Spojil jsem se s advokátní kanceláří a věcným přístupem se mi je podařilo přesvědčit, aby předání exekutorovi pozdrželi. Vyjednal jsem s nimi přesné časové termíny pro uhrazení celého dluhu a následně jsem osobně a pečlivě hlídal každý den, aby se vše splatilo přesně v domluveném čase. Tímto rychlým zásahem se nám podařilo zachránit rodině oněch 790 tisíc korun.

Aby bylo možné dluh včas a kompletně uhradit, podařilo se nám pro byt najít investora. Byt koupil téměř za obvyklou tržní cenu s podmínkou, že v něm Jiřího s rodiči nechá bydlet po dobu dalších dvaceti let za běžné nájemné. Rodina tak nepřišla o svůj domov a z prodeje jim po doplacení všech závazků zůstalo ještě 580 tisíc korun jako finanční jistota do budoucna.

V bohunickém bytě zavládl klid. Když červnové slunce pomalu zapadalo za horizont a v kuchyni tiše šuměla konvice s vodou, viděl jsem, jak Jiřího pohled sklouzl na stůl, kde už neležel žádný varovný dopis ani telefon svítící Romanovými sliby. Skutečnou pomoc nakonec Jiří nenašel u kamaráda, který sliboval hory doly, ani v bance, kde byl jen číslem. Našel ji u nás v Zustavate.cz a jeho rodina díky tomu zůstala pohromadě pod jednou střechou.

Aleš ze Zustavate.cz