Ne, děkuji,
advokát to vyřeší

Bylo pozdní odpoledne, když jsem usedl do auta a vydal se na schůzku s klientem do Brna. Zbývaly dva týdny do dražby jeho domu. Času na odvrácení nedobrovolného prodeje bylo málo, ale naděje stále žila. Petr, náš klient, mě přivítal s úsměvem a sebevědomím, které mě překvapilo. Řekl, že jeho advokát vše vyřeší a dražba se zruší. Zeptal jsem se, proč si tedy sjednal osobní schůzku s námi. Jen pokrčil rameny a odpověděl, že chtěl vědět, co nabízíme.

Vysvětlil jsem mu, jak bychom v případě potřeby mohli pomoci. Mluvil jsem o možnostech, jak situaci zvrátit, a poukázal na nestandardní postup exekutora, který jsem v předložených dokumentech nemohl přehlédnout. Petr některé návrhy zpochybňoval, s jinými souhlasil, ale nakonec se rozhodl, že naši pomoc nevyužije.

Odcházel jsem spokojený, Petr byl sympaťák. Byl jsem rád, že ve skutečnosti již nepotřebuje pomoc, neboť zvládl problémy podchytit dřív, než došlo k neštěstí. Navzdory nepříznivým okolnostem se choval zodpovědně, situaci řešil s právníkem, kontaktoval nás, aby si porovnal ostatní nabídky, a rozhodně se nenechal zlomit nepřízní osudu. Cestou domů jsem se ale nemohl zbavit myšlenky, jak bezstarostně působil.

Dodnes pamatuji na ten moment, když jsem u něj v obýváku pročítal podklady k případu. Petr seděl naproti mně opřený v křesle, nohu přes nohu, v levé ruce držel malinký hrníček s kávou, zatímco pravačkou rozverně gestikuloval při vyprávění vtipné příhody z práce. Jako by si ani nepřipouštěl, že za 14 dní může sedět na ulici.

Petr se zachoval správně, když nás kontaktoval, aby se dozvěděl o dalších možnostech. Jenže když jsem navrhoval, abychom rozpracovali plán B pro případ nouze, trval na tom, že bychom jen marnili čas. Advokát už to má všechno zařízené. Za svou praxi jsem byl svědkem mnoha úctyhodných výkonů a excelentních dovedností právníků. Mám k jejich práci hlubokou úctu, koneckonců stojíme na jedné lodi. Bohužel jsem stejně tak mnohokrát přihlížel jejich neúspěchům, když se pod návalem práce nestíhali případy zabývat.

O čtrnáct dní později, ve středu kolem oběda, mi příchozí hovor od Petra rozvibroval telefon. Připadal jsem si, jako bych telefonoval s jiným člověkem – tohle nebyl ten sebejistý pohodář, s nímž jsem měl tu čest v Brně. Za dva dny měla proběhnout dražba a advokát mu nepomohl. Snažil jsem se ho uklidnit a slíbil, že uděláme maximum. Čas však byl neúprosný. Zjistili jsme, že advokát, přidělený zdarma od České advokátní komory, situaci neřešil tak, jak bylo potřeba.

Sedm lidí z naší firmy se vrhlo do práce, případ jsem měl nastudovaný, instruoval jsem kolegy a rozdělil jednotlivé úkoly. Zkoušeli jsme vše, co bylo v našich silách, ale stále dokola jsme naráželi na legislativní lhůty a jiná časová omezení, která nám stála v cestě. Jedinou nadějí byla administrativní možnost oddálení dražby. Exekutor ji bohužel neakceptoval.

V pátek byl Petrův dům prodán v nedobrovolné dražbě. Petr, jeho manželka a dvě děti teď čelí nejistotě. Budou se muset vystěhovat. I přes veškerou snahu jsme čas nepřekonali.